"Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý; pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý."
Seneca

Vanilka

3. září 2013 v 20:30 | Burgus |  Můj koutek
Vanilka

"Dobrý den, Co si dáte?" Usměvavým tónem vyhrkne číšnice v kavárně. Nejspíš ještě brigádnice. "Horkou čokoládu prosím," odvětím a skláním hlavu směrem k hůlce. Opřu jí o židli, zvedám se a pokládám zasněženou šálu na topení vedle mého stolu. Miluji to tu. Tak poklidná kavárna se v centru Helsinek už moc nevidí. Usednu a sundám si sluneční brýle. "Žmoulám" si unavené oči a spoza rukou mi proudí do nosu útržky jemné vůně. Vanilka. Chvíli vnímám pavučinky kouře z vanilkového doutníku, které mi omamují mysl. Jako bych najednou mohla vnímat tvary a barvy.
"Líbí se vám ta vůně?" Hluboký pánský hlas mi v hlavě dozníval ještě deset vteřin. "Je úžasná" odvětila jsem mile. "Jako vaše oči" Zaslechla jsem už z jemnějšího podtónu toho hlasu. Lekla jsem se. Rychle jsem na stole sáhla po brýlích. "Škoda jen, že jsou slepé" pousmála jsem se, a sama jsem se divila, jak smutně to znělo. "Na tom nezáleží, hlavně že upřímné." Jako by ukončil rozhovor a do mých uší začaly znít tichounké klepy prstů do klávesnice.
"Co píšete?" Zeptala jsem se a ano, znělo to trošku jako podlézání. Jemné usrknutí a tuhé polknutí naznačovalo, že se připravuje k odpovědi. "Knihu. Ale nýbrž se mi po setkání s vámi v hlavě vyrojil stokrát lepší nápad na námět, než ten, který jsem doposud požadoval za dobrý, nejsem si jist, jestli ji dopíši." Uchcechtl se. "Ou … Omlouvám se" Zarazila jsem se do pochopení jeho věty. " To byl jen žert. Jste kouzelná. Snad každý spisovatel by chtěl mít múzu, se kterou by ho napadala velkolepá díla jeho kariéry." " Která vyhasnou."V duchu jsem se proklínala za svůj pesimismus. "Některá ne . Jmenuji se Mika Waltari." "Markéta" Odvětila jsem, a sledovala jak se zachvěl, když jsem jeho ruku bez problémů našla. "Tak velký literát v tak malé kavárně? Jak je to možné?" "Víte-má nová múzo. Nezaleží na tom, jak velkým jste ve světě lidí, nýbrž na tom, jak velkým se v něm cítíte. A já, jsem také jen malý člověk." Se smíchem zavřel svůj laptop a pokračoval. " Nicméně Markéto, budu se muset odporoučet. Bylo mi nesmírným potěšením a doufám, že se zde ještě někdy setkáme." Nechala jsem si políbit ručku a potvrdila naše brzké setkání.
Asi za pět minut jsem dopila poslední doušek husté čokolády, převlékla se a vyšla ze dveří. Jakýsi pocit mě zastavil na cestě domů. Sundala jsem si brýle a oči jsem upřela na nebe. Najednou jsem na zorničce ucítila chlad. Sítě malé vločky se mi teplem rozprostíraly po duhovce . Jako bych vnímala tvary.

Cítila jsem se malá…
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kebi Kebi | Web | 19. září 2013 v 17:15 | Reagovat

Hodně, ale hooodně dobré!!! Líbil se mi ten děj! Úžasné!!! :)

2 Charlie Charlie | Web | 28. září 2013 v 12:57 | Reagovat

Jen bych každý začátek přímé řeči odsadila na nový řádek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.