"Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý; pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý."
Seneca

Divoká honba! I. část

28. srpna 2013 v 11:51 | Burgus |  Mystické bytosti v čr
"V tom lomozu je slyšeti křik lovců, štěkot psí, střelbu, třískání jako holemi, ale nikoho neviděti."

Tak popisuje ve sborníku Český lid Jan Tykač úkaz, o kterém existuje víc pověstí z lesnatých oblastí Čech než z Moravy, kde se pověsti o divoké honbě vypráví převážně jen na Jihlavsku. V některých pověstích se honbě říká také štvaní, neboť v tomto případě je honba vedena panstvem a jinde zas střelnice nebo noční hon (Českotřebovsko).

Ve většině případů k tomuto úkazu přichází za novoluní, zpravidla v noci, ale někdy i ve dne, ale pokaždé je doprovázen bouřlivým počasím. Většinou se setmí, těžké mraky zakryjí oblohu a po lese fičí velký vítr. V okolí Dlouhé Třebové se vykládalo, že v takovém počasí bývá slyšeti dusot koňských kopyt i kopýtek pronásledované zvěře,štěkot psů, pokřik honců a praskání biče.
Mezi honci jsou zastoupeni vlkodlaci, pekelné kočky, ale i medvědi, různí démoni a zlí duchové, kteří jsou někdy, stejně jako divoký lovec vedoucí honbu, bezhlaví a samozřejmě nemohou chybět ani vyžlata(středověký název pro honící psi-podobnosti s českým fouskem). Vyžlata jsou stvoření velmi zlá a kdo byť jen v lese zaspí v tuto dobu, roztrhají ho.

V knize Čeňka Zíbrta Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku je uveden záznam vzpomínek jednoho z farníků faráře Václava Klugara ze Skalice nad Úpou z 18. století:

Jsem slejchal, že by u večer čtvrteční a sobotní hrozné štvaní tak řečených vejžlat bývalo a že žádný hvízdati neb huškati nesměl, pak-li jest to učinil, že ze člověka čerstvě uštvaného byla k snědení takovému čtvrt přinešená, která se musela strávit. Což když píšu, pan Jan Hájek Skalický dosvědčuje, že před 50 lety na Podražnici Skalický sám očitě viděl, kterak u večer nějaký kavalír podle stráně dolů i nahoru prudce co kůň vystačiti mohl, jest jezdil, před ním houf psíčků honících a druhý houf zaním jeho hnal. Když sví matky se ptal, která tu taky stála, co by to bylo, nic nemluvila, až do domu vešla, teprv svému manželovi o honbě povídala.

Tlupa zlověstných přízraků ženoucích se temným a hučícím lesem je vedena divokým lovcem, který bývá oděn do tmavého nebo šedého obleku sedíc na tmavém koni. Na Boubíně jezdil divoký jezdec celý v černém, s černým kloboukem vraženým hluboko do očí. Někdy je divoký jezdec bezhlavý, jindy, jako třeba v pověstech okolí Kostelce nad Černými lesy, má hlavu zakrytou ohnivou kápí doprovázeje jej žena sedící na koni bez sedla. Žena doprovázena velkým černým psem vedla divokou honbu v pověstech v okolí Kyšperka. V tomto případě se mělo jednat o zlou lesní vílu či čarodějku Bělu, případně Velu, která podle pověsti kdysi žila na Doubravské hoře a tam přepadávala své oběti. Za trest se propadla i se svým psem do země a od té doby musí jezdit v čele divoké honby...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.